Jsem máma dvou dětí. Mám šestiletou Petrušku a tříletého Martina. Ještě jsem na rodičovské dovolené, ale už se pomalu chystám vrátit se do svého zaměstnání. Tento rok byl pro naši rodinu významný, protože dcerka nastoupila do první třídy. Moc se tam těšila. Škoda jen, že jí moc brzy spadly růžové brýle. Co je normální a co už je šikana?
V mateřské školce
V mateřské školce se Petrušce líbilo. Chodila tam pouze poslední povinný rok, do pěti let byla se mnou a s malým bráškou doma. Některé kamarádky mi říkaly, že jsem ji měla dát do školky dříve, že si v ní nezvykne a že je třeba dítě socializovat záhy. Ale já jsem to cítila takto.
Přišlo mi zbytečné Petrušku přihlásit dříve, když jsem stejně na rodičovské dovolené a mohu se tedy o ni postarat. Nástup do mateřské školky se vydařil na výbornou. Dokonce se mezi děti těšila. Ostatně některé znala z dětského hřiště, kam jsme pravidelně chodily několikrát do týdne.
Nástup do první třídy
S koncem školního roku ve školce se v naší rodině začal probírat nástup do základní školy. Na Vánoce Petruška dostala svou první aktovku a pouzdro. Měla z dárků velkou radost, protože se do první třídy moc těšila. Nemohla se dočkat, až se začne učit číst a psát, a stále každému vyprávěla, že už nyní bude velká holka, jelikož bude chodit do opravdové školy. U zápisu předvedla paním učitelkám, co už všechno umí. Petruška se narodila v červnu, tudíž odklad povinné docházky u nás nebyl nutný. Nic tedy nebránilo tomu, aby 1. září zasedla do školní lavice.
První den v první třídě jsem Petrušku do základní školy doprovodila a společně jsme si užily její velký den. Ze školy byla nadšená. Dokonce s ní prý bude do třídy chodit pár dětí, které znala ze školky. Někteří žáci ale byli úplně noví.
Od desíti k pěti
Ze školy se Petruška vracela domů s radostí a ukazovala mně i manželovi, co všechno se naučila. S radostí dělala domácí úkoly, chystala si věci na vyučování na druhý den. Celkově bylo vidět, že školní prostředí jí svědčí. V pololetí pak hrdě ze školy přinesla vysvědčení s velkou jedničkou, na které byla náležitě pyšná.
Asi od konce února se však Petrušky chování výrazně změnilo. Ráno vstávala s nechutí, prý ji bolí bříško a do školy jít nechce. Nechápala jsem, proč tomu tak je. Když jsem se jí ptala, co se děje, odpovídala mi, že nic.
Jednoho dne jsem šla Petrušku vyzvednout ze školy, protože byla objednaná na preventivní vyšetření u zubního lékaře. Zaparkovala jsem auto na parkovišti a šla jsem jí i s Martínkem naproti ke škole. Jaké bylo moje překvapení, když jsem viděla, jak ji dva kluci tahají za aktovku, kterou měla na zádech, tak silně, až spadla na zem.
Ihned jsem zakročila a klukům nadala. Petruška mi s pláčem začala vyprávět, že jsou to její spolužáci a že jí takto ubližují i o přestávkách ve třídě. Říkají jí šprtko, posmívají se jí, že nosí brýle. Prý kvůli nim ji každé ráno bolí bříško a do školy nechce chodit.
To není šikana, oni si jen tak hrají
Přemýšlela jsem, jak postupovat. Domluvila jsem si schůzku s její paní učitelkou, abych ji o celé situaci informovala. Dost mě překvapilo, když mi učitelka tvrdila, že to není šikana, ale že si takto děti prostě hrají. Kluci jsou jen trochu divocí. A možná, že si Petruška za všechno může sama. Nemá je provokovat. Trvala jsem na tom, že to šikana rozhodně je a že si přeji, aby to škola řešila.
Doma s manželem jsme dali hlavy dohromady a dumali, jak Petrušce pomoci. Bohužel nevím, jak na to. Dát ji do jiné školy? Co když se situace bude opakovat? Mrzí mě, že škola se k ní postavila vlažně. Myslela jsem si, že jejím úkolem je šikaně předcházet, a když už se objeví, tak ji účinně řešit. Určitě nejsme jediní rodiče, kteří musejí šikanu svého dítěte ve škole řešit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Šikana: Jak poznat, že vaše dítě není ve škole v bezpečí?
