Když za mnou přišla má patnáctiletá dcera s tím, že by chtěla být raději chlapcem a nemáme ji oslovovat Radko, ale Radku, myslela jsem, že omdlím. Okolí na mě ale tlačí, abych ji podporovala, já spíše zuřím. Přijdu tak o ni?
Časy se mění
Vím, že doba se hodně mění a dnes je zcela normální, že ženy chtějí být muži a muži zase touží být ženami, ale upřímně se mi tento trend nelíbí. Asi pro to nemám tolik pochopení, nepřijde mi to přirozené. Navíc jsem jako dítě musela pravidelně chodit do kostela, takže mám v sobě tradiční hodnoty poměrně hluboce zakořeněné.
To je přece puberta
Když jsem si začala všímat, že se moje dcera začíná chovat zvláštně, přisuzovala jsem to pubertě. Už jako desetiletá chtěla seknout s baletem, který dělala již od školky, aby mohla hrát fotbal. Občas jsem nevěřila tomu, proč po mě chce, abych jí kupovala chlapecké oblečení, nebo proč odmítá nosit podprsenku a raději volí volnější oblečení. Ale dnešní trendy jsou různé a já to přirozeně přisuzovala tomu, že jde do puberty.
Můj manžel byl nadšený, když s ním naše dcera chtěla chodit na hokej, když s ním v televizi sledovala sportovní programy a mě nenapadlo v tom hledat něco více. Proč taky! Když se kolem sebe rozhlédnu, vidím tolik podivností, že jsem byla přesvědčená o tom, že u nás je všechno naprosto v pořádku. Když ale dcera přišla do opravdové puberty, všechno začalo být ještě podivnější…
Mami, jsem Radek!
Vždy jsem chtěla mít hodně dětí, ale kvůli zdravotním potížím je Radka mým jediným a naprosto vymodleným dítětem. Udělala bych pro ni všechno na světě, snažila jsem se ji vždy ve všem podporovat, být jí dobrou mámou, ale teď jsem v koncích. Když mi přišla říci, že chce, abychom jí říkali Radku a brali ji jako kluka, oněměla jsem.
Dcera to myslí vážně, ale já nevím, jak se k tomu postavit. (foto: depositphotos)
Napadlo mě, že tohle nemůže myslet vážně, ale když viděla moji reakci a byla z toho celá pryč, pochopila jsem, že to myslí vážně. Manžel se k tomu postavil dost laxně, on to tolik neprožívá, ale já vnitřně hrozně zuřím. Nepřeji si to, nechci, aby se má jediná dcera stala mým synem, to prostě je naprosto proti přírodě, dnešní doba ale říká něco jiného.
Výčitky, které neberou konce
Jsou to tři měsíce od doby, kdy mi to oznámila a u nás doma je to šílené. Výčitky přicházejí ze všech stran, dcera se mnou skoro nemluví, když ji oslovím „Radko“, rozzuří se, mluví dokonce o operativním řešení jejího problému. Chce se nechat přeoperovat, ale já stále doufám, že alespoň tohle ji přejde.
Manžel se postavil na její stranu, a v tom, že chce být mužem, ji začal dokonce podporovat. Moje kamarádky mi radí, abych udělala to samé, jinak že bych o své jediné dítě mohla úplně přijít. Pak jsou tu mí rodiče, zapřisáhlí katolíci, kteří mluví hned o pekle a o hříchu – a já stojím mezi tím vším a nevím, co si počít. Každý mi vyčítá něco a mně se chce křičet.
Navštívila jsem i odborníka, vyhledala jsem dětského psychologa a všude jsem si vyslechla to, že je nesmysl to dceři zakazovat. Jenže, jak ji můžu podpořit, když to nejde? Já osobně se k tomu stavím tak, že to není v pořádku, je to přece moje holčička, co dělala balet a měla ráda růžové sukýnky. Pokud bych ale o dceru měla přijít, raději ji přijmu jako svého syna.
Když jsem proti, jsem špatná?
Vyčítám si i to, že jsem proti, protože všude kolem slyším jen to, že dnes je to normální a měla bych svou dceru ve všem podpořit, i když si myslím opak. Když se ale podívám na nejrůznější přeměny těch krásných hereček nebo zpěvaček v muže, přepadne mě doslova amok. Nechci, aby tímto prošlo mé dítě. Vlastně si i říkám, zda za to nemůžu já.
Udělala jsem někde chybu?
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Honey Boo Boo: Dětská Miss, ze které je teď cvalík! Takhle se ničí dětství
Slavní, kteří se stali otci v pokročilém věku. Na děti není nikdy pozdě
